PŘEDCHŮDCI PRAPORŮ A VLAJEK

Prehistorií praporů a vlajek se u nás zabýval Ing. Jaroslav Martykán, který byl rovněž dlouholetým předsedou České vexilologické společnosti, nyní předseda redakční rady zpravodaje Vexilologie. Svoje poznatky publikoval ve Vexilologii č. 40 a 41. I přes časový odstup takřka 40 let stojí za to si jeho práci připomenout.

Heraldici dodnes rádi zařazují vexilologii jako mladší vědu za heraldiku s poukazem, že historie vlajek a praporů vychází z historie znaků. Nikdo nepopírá jejich úzkou souvislost. Ovšem počáteční vývojové etapy vexiloidů, jak se předchůdci praporů nazývají, ukazují na zcela svébytné a samostatné kořeny.

Vexilologie vymezuje původní vexiloidy jako předměty plnící stejnou funkci jako dnešní prapory a vlajky, přičemž ale často nabývají jinou podobu. Skládají se však podobně z žerdi a k ní připevněnému emblému. Protože vexiloidy spadají do období raných společností, zdá se jako vhodné používat pro ně označení – starověké standarty.

Je zajímavé, že výzkumy dokazují existenci standart po celém světě již v době, kdy kontakt mezi civilizacemi byl nepravděpodobný. Nejstarší dosud známé doklady o používání vexiloidů jsou staré 6 tisíc let a byly objeveny jak u národů euroasijských, tak i amerických. Jsou totiž projevem jedné z nejstarších lidských potřeb a to potřeby vytváření symbolů. A tato potřeba sahá zřejmě mnohem dál než uvedená hranice nalezených dokladů. Je však závislá na dosaženém stupni poznání a společenského vědomí pravěkého člověka.

Mohl to být objev ohně, který umožnil naším pravěkým předkům vytvořit „prostředek signalizace“ z kusu větve, na jejíž konec připevnili trs trávy, zvířecí kůži nebo lebku. Primitivní standarty měly uspokojovat potřebu člověka odlišit sebe sama, svoji rodinu, rod nebo životní prostor.

Primitivní standarty plnily také jakousi reprezentativní funkci. Lebka šelmy na vrcholku tyče měla varovat potenciálního nepřítele. V rodových pospolitostech se jako hlavní symbol standarty užívalo tzv. totemové zvíře, od něhož rod odvíjel svůj původ a věřil v jeho sílu i ochranu. Standarty tak vyjadřovaly identitu jedné skupiny lidí vůči všem ostatním.

Z představ pravěkých lidí o přírodě, jejíž jevy si často neuměli vysvětlit, se zrodilo náboženství. Protože byli bezmocní proti přírodním silám, snažili se před nimi chránit alespoň ve svoji fantazii. V ní vytvářeli nadpřirozené síly a bytosti, duchy a božstva, které se snažili si naklonit jejich vzýváním a oběťmi. K tomu jim měly sloužit standarty, které jsou tak výplodem náboženských představ a kultů. Posvátný charakter standart vyplývá z jejích funkcí prostředku komunikace s bohy, díky čemuž se staly samy o sobě i objektem uctívání.

Vedle ideové a kultovní symboliky naplňovaly starověké standarty rovněž politickou a vojenskou funkci. Standarty měly totiž zajišťovat přízeň bohů také v bitvách. Ke standartám se soustřeďovali bojovníci před bojem i v jeho průběhu. Při dobytí území s ní válečníci symbolizovali svoji moc.

Starověké standarty nabývaly různých forem a podob. Společné měly obvykle tři prvky, ze kterých byly vytvořeny. Hlavním prvkem standarty byla žerď. Na jejím vrcholku byl připevněn symbolický objekt – emblém. Třetím prvkem mohly být stuhy pod emblémem.

Žerď svojí výškou umožňuje, aby standarta mohla být na dálku dobře viditelná. Díky žerdi lze se standartou snadno manipulovat, vztyčit ji v boji, nést v průvodu, postavit vedle trůnu nebo k oltáři. Žerď přitom má také svou vlastní symboliku. Připomíná zbraň připravenou k boji, často bývá nahrazována kopím. Připomíná také symbol mužské síly k uchování života a rodu. Vztyčená žerď míří k nebesům.

Častým emblémem na vrcholku žerdi byl orel nebo sokol vyjadřující touhu člověka dosáhnout oblohy. Vedle ptáků a jiných zvířat se jako emblémy používaly trsy spletených trav, kožešiny, hlava poraženého nepřítele, geometrické obrazce nebo astrální symboly.

Ne vždy využívaným prvkem starověkých standart byly stuhy nebo fábory umístěné těsně pod emblémem na vrcholu žerdi. Ve své praktické funkci mohly sloužit k připevnění emblému k žerdi nebo toto spojení zakrývat. Stuhám mohl být připisován i určitý magický účinek. Měly však jistě dekorativní charakter a svým třepetáním přitahovaly pozornost k emblému.

Žerď a především emblém v historickém vývoji na svém významu postupně ztrácely. Emblém se dokonce udržel již jenom v podobě hrotu na čnělce. Naproti tomu lze předpokládat, že ze stuh se vyvinul rozhodující prvek praporu – list. K praporu v podobě textilní látky bočně připevněné k žerdi bylo v době užívání starověkých standart ještě daleko. Přiblížil ji zřejmě až objev hedvábí v Číně.

 

Popis k obrázku:
Vyobrazení vexiloidů zleva – sumerský, egyptský, římský, aztécký a japonský

zdroj: Wikimedia Commons – https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Weksyloidy.jpg

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *