Rozdíl mezi vlajkonošem a praporečníkem vychází z technického a funkčního rozdílu mezi vlajkou a praporem.
Historicky starší termín je prapor, kterým se označuje látkový symbol pevně připevněný k žerdi, zatímco vlajka se upevňuje (pomocí karabin) na lanko stožáru, na kterém ji lze vztyčit. Vlajka má předepsaný poměr stran (vlajka ČR 2:3), kdežto prapor nemá poměr stran závazně stanovený. Prapory bývají často unikátní, vyrobené v jediném exempláři, často bohatě vyšívané.
Od toho odvozeno praporečník nese prapor pevně připevněný k žerdi. Prapor je konkrétním symbolem určitého společenství, vojenského útvaru, hasičského sboru, školy, spolku, cechu apod. Praporečník je typický pro vojenské, spolkové, historické nebo slavnostní ceremoniály, kde má prapor téměř posvátný význam. Funkce praporečníka bývá pevně zakotvena v tradici dané organizace a často má i ceremoniální pravidla.
"Praporečník" je zároveň oficiální pojmenování toho, kdo nese vojenský prapor nebo standartu a to i v případě, kdy nese v čele vojenského útvaru na žerdi státní vlajku v podobě praporu. V historii byl praporečník čestnou a velmi nebezpečnou funkcí, protože prapor sloužil jako orientační bod pro vojáky v chaosu bitvy. Pokud prapor v bitvě padl, znamenalo to porážku.
Vlajkonoš je pak ten, který přináší vlajku k vlajkovému stožáru nebo ve skupině více vlajkonošů nesou vlajku v průvodu. Vlajkonošů obvykle bývá více a nejčastěji nesou státní, národní, obecní nebo sportovní vlajku při státních aktech, slavnostech nebo sportovních soutěžích. Funkce vlajkonoše je především reprezentativní a symbolická.
Z vexilologického hlediska je "vlajka" obecný termín a může být v podobě vlajky na lanku nebo praporu na žerdi. V českém jazyce se pod pojmem "vlajkonoš" rozumí ten, kdo nese vlajku i v podobě praporu.
Nošení vlajek a praporů v průvodech podléhá Zákonu o užívání státních symbolů ČR (352/2001 Sb.) a nepsaným, ale přísně dodržovaným protokolárním pravidlům.
